Představujeme novou rubriku Coach It Easy! Prvním respondentem trenér mládeže SHC Opava, Daniel Marek

Při sledování zápasů jakékoliv úrovně vás nejspíše jako první zaujme dominantní střelec, kvalitní zákrok brankáře či obětavý blok střely bránícího hráče. Ne každý si ale uvědomuje, co nebo lépe řečeno kdo, za těmito vyčnívajícími momenty často stojí – trenér.

A právě na muže za střídačkou se zaměřuje náš nový seriál Coach It Easy. V pravidelném cyklu rozhovorů se Vám pokusíme přiblížit trenéry mládežnických celků z tohoto regionu. Provedeme vás zákulisím zápasů, tréninků i osobním životem jednotlivých koučů. Jako prvního představujeme hlavního trenéra mladších a starších žáků SHC Opava, Daniela Marka.

Pane Marku, sezona žákovských lig se před měsícem rozjela, jaké jsou Vaše aktuální dojmy? Cítíte z dětí nadšení, že nastal opět čas sportovního soupeření?

Musím říct, že mám smíšené pocity. Měl jsem představu, že děti po delší době opět začínají hrát, že budou nadšené a že do zápasů půjdou s elánem a nadšením, což jsem však od prvních turnajů či zápasů nevnímal. Určité nadšení ze soutěží jsem zaznamenal u mladších žáků. V kategorii starších žáků máme doposud odehrány jen dvě utkání, ze kterých jsem trošku rozpačitý, neboť šlo o zápasy z naší strany bez nasazení, touhy vyhrát, emocí. Věřím, že děti si to uvědomí a v ostatních zápasech to bude úplně jiné.

V klubu SHC Opava působíte jako trenér mládeže, konkrétně starších a mladších žáků. Máte kromě trénování na starost v klubu i něco jiného?

Samozřejmě, že jsou i jiné věci. Zejména jde o zajištění chodu klubu tedy od vybavení až po různé akce nejen pro děti, ale i rodiče. Zajišťuji a organizuji letní týdenní soustředění pro děti. Sháním sponzory, kteří nám mohou poskytnout prostředky nejen na sportovní oblečení a vybavení, ale také na finanční zajištění soutěží, případně soustředění. Pro rodiče pořádám různé akce, ať již turnaje v badmintonu nebo turistické výšlapy po okolí, spojené s opékáním párků. Rovněž organizuji a zajišťuji úklid hřiště a jeho okolí, výmalbu šaten a další provozní věci. Prostě nejsem jen trenér.

Opava má momentálně ve svazových soutěžích zapsány týmy od minipřípravky až po starší žáky. Jaký máte aktuální počet dětí? A vidíte progres oproti minulé sezoně, nebo se nábory nedaří?

Máte pravdu, že v letošním ročníku jsme přihlásily všechny mládežnické kategorie, byť v jednotlivých kategoriích nemáme dostatek hráčů a musíme si navzájem vypomáhat v rámci kategorií. Potýkáme se s nedostatkem dětí v jednotlivých ročnících. I přes veškerou snahu v rámci náborových akcí ať už prezentací ve školkách, školách, na dětských a sportovních dnech Opavy, se nám nedaří přilákat větší počet dětí.

V současné době máme ve všech kategoriích 35 dětí. Mým přáním je, a věřím, že takové přání má každý trenér, aby v každém ročníku bylo nejméně 8 dětí. Opava je malé město a konkurence sportů je obrovská, přesto jsem velice rád, že děti stále přicházejí, i když jen v jednotkách.

Co se týče celkové organizace klubu, plánujete do budoucna rozšířit vaše mládežnické kategorie? Nebo je dokonce v možnostech klubu vytvořit dospělé družstvo, které by hrálo např. 2. ligu?

Ano, plánujeme rozšíření ještě o kategorii dorostu, neboť děti stárnou a co je pozitivní, chtějí prostě hrát hokejbal. Co se týká vytvoření družstva mužů, tak si myslím, že toto je v rámci SHC uzavřená kapitola na několik let, než-li dospějí současné děti. Všichni hráči mužského družstva buď ukončili činnost, nebo začali hrát za IHC Jaselská Opava. Je velká škoda, že nemáme družstvo mužů hrající 2. nebo 1. ligu, neboť právě ty menší děti by mohly získávat zkušenosti od dospělých, jak je tomu i v jiných klubech. Tím, že by se hráči „A“ týmu účastnili tréninku dětí.

Známe to přeci všichni, jak se dívá dítě svýma očima na osobnost hráče, který něco dokázal. Jsem pozitivní člověk a věřím, že jednou družstvo mužů vytvoříme a třeba přidáme ještě družstvo žen. V současné době mám mnoho dotazů ohledně založení družstva žen.

Pojďme přímo k Vám. Jak dlouho už trénujete malé hokejbalisty a hokejbalistky? Věnoval jste se trénování i v jiném klubu než v Opavě?

Začal jsem trénovat před deseti lety. Stále trénuji v jednom klubu, což je SHC Opava, který je mou srdcovou záležitostí.

Jak jste se k hokejbalu dostal? Byl jste v minulosti také aktivním hráčem?

Do svých 25 let jsem aktivně hrával basketbal s tím, že můj tým hrával nejvyšší soutěže. K hokejbalu mě přivedl můj nejstarší syn Tomáš, kterého jsem začal trénovat jako staršího dorostence. To však bylo jen krátce asi 3 měsíce. Následně jsem převzal kategorii mladšího dorostu, kde jsem měl rovněž syna Jakuba. Myslím si, že v té době děti poznaly jiný způsob trénování, organizaci hry. Učili jsme se všichni a já pozitivně vnímal, že děti mají ze hry radost, což mě velice těšilo.

Co Vás vedlo k tomu stát se trenérem?

V době kdy jsem hrával basketbal, jsem snil o tom, že se jednou stanu trenérem. Samozřejmě myšlenky vedly k basketbalu, ale hokejbal mě pohltil. Jako každý v mém věku jsem v dětství hrával hokejbal za domem s kamarády, účastnil se turnajů mezi jednotlivými ulicemi či částmi města. A když se naskytla příležitost trénovat děti hokejbal v SHC Opava, neváhal jsem. Udělal jsem si trenérskou licenci „C“ a po roce trenérskou licenci „B“. A jako trenér se neustále vzdělávám. Splnil jsem si sen.

Jaký by měl podle Vás být správný trenér? Existuje podle Vás nějaký zlozvyk, který dělá hodně trenérů? (Špatné vedení dětí, špatné chování trenérů na tréninku, zápasech, atd.)

Co je to správný trenér, tj. těžká otázka. Řekněme, že každý to bude vnímat jinak. Jinak trenéři z klubu, resp. konkurenčních klubů, jinak to budou vnímat samotné děti, jinak rodiče, jinak jiní dospělí hráči. Správný trenér by měl mít přirozenou autoritu, měl by jít příkladem, zejména v chování při trénincích a zápasech. Měl by se vyvarovat používání sprostých slov a ponižování dětí (tlustý, pomalý, nemotora atd.) nejen k svým, ale také k dětem samotného soupeře. I když se to hned dítěti nepodaří, jak by si trenér představoval, měl by umět svého malého hráče povzbudit, aby se nevzdal a měl chuť bojovat dál, aby to s chutí stále zkoušel, zdokonaloval se a vzájemně si mohli důvěřovat. Někteří trenéři již bohužel zapomněli, že byli také dětmi a jejich nároky jsou mnohdy devastující. Někdo se hold narodí a má to v genech a jde mu všechno samo a lépe, někdo si to musí prostě vydřít svou pílí a houževnatostí. Napříč tomu by trenér neměl dělat žádné rozdíly, a ke všem by měl být stejně empatický, povzbuzující a neměl by šetřit chválou.

Myslím si, že každý trenér má nějaký zlozvyk ať už větší, nebo menší. Ať jsou to větší nároky, nebo naopak. Někdo se lépe vcítí do potřeby malého hráče, jiný nikoliv. Jeden více kárá, druhý rozdává pochvaly. Jeden jede po výsledcích, druhého trenéra motivuje, když vidí nadšení v očích malých hráčů. Já za sebe mohu říct, že jsem příliš empatický k dětem a to je má velká výhoda, oproti ostatním trenérům. Vím přesně, kdy polevit a kdy zabrat. Kdy mě děti zkouší a kdy opravdu už nemohou. V klubu razím jedno heslo „jeden za všechny a všichni za jednoho“. Jsme tým a vzájemně si důvěřujeme.

Kdybyste mohl vypíchnout jednu dětskou vlastnost, kterou obdivujete a kterou byste rád měl i Vy, jaká by to byla?

Zejména u těch malých je to radost, zapálení, elán, energie, chuť, upřímnost, houževnatost, okamžitá zpětná vazba, spontánnost, nápaditost. Jejda vyjmenoval jsem jich více, ale to přesně cítím i já.

Poslední otázka, s jakými cíli, ať už trenérskými, týmovými či osobními, jste vstoupil do nové sezony?

Každý trenér má jasný cíl, vyhrávat a být první. Samozřejmě to tak mám nastaveno i já, avšak s jedním ale. I když mužstvo prohraje a děti zápas odehrají s nadšením a dají do toho vše a ještě část sebe, nekárám je. Naopak, povzbudím je a pochválím a dodám jim chuť jít do toho příště znovu, a zase znovu, a třeba právě pro výhru a více střelených branek! Vždyť všem ukázaly, že umí hrát, stejně jako mě. V dětských kategoriích při soutěžních zápasech nehledím na výsledky, ale spíše na to, jakým způsobem si zápas užily děti, pozoruji jejich radost ze hry a tohle mi dává smysl, tohle je moje poslání.